Díl 2.

1. března 2008 v 16:06 | Od Mišule |  Zápisky z deníku neznáme Silvy S.
Když jsem se dnes ráno probudila,venku už bylo světlo.Z postele se mi sice nechtělo, ale nechtěla jsem vypadat jako lenoch a tak jsem šupem vylezla a ještě polorozespalá se dopravila skoro po čtyřech do předsíně, kde na zemi ležely věci, které si tady včera večer Angelo zapomněl.Ležela tady ponožka, kalhoty, košile a na klice visela kravata.V hlavě se mi začala prohánět myšlenka, jestli jim tady nezavazím, což mi po tom včerejšku přišlo dost možné. Zahnala jsem ji a odpochodovala do koupelny.Tam ze sebe udělala trochu civilizovaného člověka a vrátila se zpátky do kuchyně, kterou jsem před chvílí jen tak zamyšleně prošla.Napadlo mě: "Co takhle udělat nějakou českou snídani a trochu se při ní sblížit s obyvateli tohoto bytu?" Takhle myšlenka mi přišla jako docela dobrá a tak jsem se hned vrhla na ledničku a hledala věci na přípravu skvělé české snídaně.Bylo tady skoro všechno co by si člověk mohl přát.Pustila jsem se tedy hned do díla.Nejprve těsto na palačinky, pak ještě vajíčka na omeletu.Právě když jsem krájela zeleninu na salát připotácel se do kuchyně Angelo ve srandovních trenýrkách s medvídky a na kterých bylo napsáno "Vem si mě". To jsem si přeložila, i přes ten záchvat smíchu, který mě chytil v tom okamžiku kdy přišel. Jenom něco s úsměvem zabručel a rychle odešel do koupelny,aby se oblékl a nepohoršoval tady mládež, která byla i tak již velmi zkažená. Když se vrátil bylo už všechno ke snídani připraveno. Nechtěla jsem vyzvídat, ale zajímalo mě, kde včera večer byly. Angee jako by poznal na co právě myslím začal povídat. "Včera jsme byly na zahajování nějaké psychologické fakulty , kam Kira po prázdninách nastoupí jako studentka." řekl a mile se přitom na mě usmál. Připadala jsem si v jeho blízkosti tak dobře a přece tenle pocit nemohl trvat dlouho. Asi za dvě minuty se opět s hrozným rachotem rozletěli dveře ložnice a vyšla z nich už od rána nasupená Kira. Zamumlala si něco pro sebe což jsem si přivlastnila jako pozdrav vrhla se na ledničku.Vytáhla z ní jen minerálku a jablko. Do jabka dvakrát kousla, vypila celou vodu a odešla někam pryč. V bytě jsem tedy zase s Angelem zůstala sama,což mi po pravdě ani moc nevadilo. Během snídaně jsme si zase povídali.Já už to nevydržela a zeptala se ho proč jsem vlastně jela právě k nim, proč mi ta příšerná učitelka dala právě jeho adresu. Angee se na mě zase usmál a začal mi to vysvětlovat.... "No víš, začal svůj projev.Já mám v Čechách kamaráda a jeho mamka je ta tvoje úžasná učitelka.Marek se mě zeptal jestli bych na prázdniny nemohl u sebe ubytovat jednu velmi nadanou žačku jeho matky.Já souhlasil,protože rád poznávám nové lidi a ještě raději jim pomáhám, když jsou v nesnázích. Ale jak vidím ty jsi mou pomoc opravdu nepotřebovala, jelikož ti ta pusa jede o stošest." Zatvářila jsem se na oko naštvaně, dlouho jsem to však nevydržela a začala se smát. "Kam vlastně Kira po ránu tak rychle zmizela?" zeptala jsem se a podívala se mu zpříma do oči, on je však sklopil, ještě dvakrát si kousl do palačinky, a pak když už jsem přestala doufat v to, že mi něco řekne, se odhodlal a potichu začal mluvit. "Já vlastně ani nevím kde je, vždycky když se jí na to zeptám odpoví mi jen.To není tvoje starost,já se taky nestarám co celý den děláš,tak buď tak hodný a taky se nestarej!" Zatvářil se hrozně nešťastně, což mi rvalo srdce.Po chvíli se na mě opět mile usmál a zeptal se mě: "Co bys řekla na malý výlet po Kolíně? Řekl bych, že to tu moc neznáš a malá procházka by ti neuškodila." "Chceš mi snad říct, že jsem tlustá?" "Ne to ne, to jsi špatně pochopila, copak bych to zrovna já mohl vyčítat někomu kdo má tak krásnou postavu jako ty?" "Podívej se na mě,tu procházku bych spíš potřeboval já!" Ironicky jsem se usmála. "Tak dobře ukecal jsi mě! Přesleču se, vemu si peněženku a můžeme jít." otočila jsem se k odchodu, ale v tom na mě Angee zase promluvil: "Tak převléct se klidně jdi, ale peněženku nechej doma!" "A kam si tak asi mám dát peníze kdybych si chtěla něco koupit?" "No to všechno ti zaplatím já. Jsi můj host a nedovolím aby mě někde pomluvili, že jsi za sebe musela platit!" Na tuhle odpověd přiletěla k Angeenu malá připomínka. "Hele ty mě tu ubytováváš, živíš,za což jsem ti hrozně vděčná, ale nemůžu po tobě chtít nic víc, promiň, ale to nejde." Angelo ke mně přišel, zadíval se mi do očí a řekl: "Ale mě by potěšilo, kdybych ti mohl něco koupit a udělat ti tím radost!" Pořád se mi díval do očí a já nebyla schopná odmítnout. Chvíli jsme tam tak stáli, ale já se rychle vzpamatovala, otočila se a odešla k sobě do pokoje abych se mohla přesléct. Zkoušela jsem otevřít kufr, ale nějak se mu nechtělo. "Sakra vždyť tam dávám správný kód tak proč ty šmejde nejdeš otevřít co se děje?" Ale ani tyhle slova nedonutili kufr, aby se otevřel "055, no čísla sedí tak co se děje?" Jestě dvakrát jsem to zkusila a pak už na mě začala doléhat histerie. "Do prčic já se na to....!" "Co se děje?" zeptal se Angelo, který právě vstoupil do pokoje. "Ále ...chtěla jsem otevřít kufr, ale nechce mi to vzít ten kód." "Dovolíš, já to s kufry trochu umím." "Tak jestli to s nimi umíš aspoň trochu jako s holkama tak myslím, že ti neodolá!" a znovu jsem se ironicky usmála. "Jaký je ten kód?" zeptal se "055". Chvíli bylo ticho a pak se Angee hrozně rozesmál. "Čemu se tak směješ? Co se stalo?" "Víš co se stalo? Ten kód byl sice 055, ale ty jsi ho tam nacvakala jako 550 takže i kdyby ses stavěla na hlavu tak bys ho neotevřela." zasmál se. "Ještě, že mě máš co?" "No to ano." teď už jsme se smáli oba , ale když se chtěl Angee smíchy svalit na postel dotkli se naše ruce. Oba jsme znervóznili."Tak já počkám v obýváku aby ses mohla v klidu přesléct." Odešel a zavřel za sebou potichu dveře. Teprve teď když jsem byla v pokoji sama došlo mi, jak moc se mi Angelo líbí, jak moc si ho vážím a jak moc bych si přála, abychom se sblížili.Ale bohužel tady byla jeho přítelkyně. Nechtěla jsem aby dlouho čekal a tak jsem rychle vytáhla kraťasy a bílou košily a vrátila se za Angeem. "Už jsi? To to ale trvalo, řekl a zase se tak pěkně usmál."Vyšli jsme ven před dům a tam všude kolem bylo plno obchodů, které jsem včera při příjezdu vůbec nezaregistrovala.Oči mi jezdili po výkladních skříních obchodů, kterých zde bylo nespočetně.Oblečení,parfumerie, zlatnictví a mnoho dalších.Můj pohled se však zastavil na jedné z mnoha výloh. Nebyl to však žádný značkový obchod.Na ceduli bylo napsáno "Suvernýry" bude to znít hloupě,ale právě tady mě upoutaly trenýrky s nápisem "I miss you!"Byly modré s bílými dopisy na kterých se červenaly rudé polibky.Jen jsem se pousmála a nevěnovala tomu žádnou pozornost a šla dál.
Procházení malými ulicemi se mi opravdu líbilo. Angee koupil zmrzlinu a posadili jsme se na lavičku v městském parku, povídali si a pořád se přitom něčemu smáli... "Víš co je divný?" zeptal se mě "Ne to nevím,co by mělo být divný?" vylezlo ze mě a nechápavě se mi začala kroutit hlava. "Mám rád čokoládovou zmrzlinu a kvůli dietě tu jím jogurtovou!" "Ale proč?Já bych to na tebe neprozradila.." "Víš, já mám Kiru rád a ona si zaslouží někoho lepšího než jsem já!" "Myslím, že se podceňuješ!" "Ne to ne. My dva se k sobě moc nehodíme, každý jsme jiný, máme jiné záliby, kamarády.Jediné co nás spojuje je to, že toho máme spolu hodně prožitého.A nechci ji po tak dlouhé době opustit." Když tohle dořekl, sevřelo se mi srdce a chtělo se mi brečet,ale nešlo to. Nevím jak dlouho to trvalo, ale na nějakou dobu jsem byla úplně mimo, moje oči ani nezpozorovali jak se zmrzlina na prudkém slunci rychle rozpouští a nakonec skončila na mé košili. Najednou jsem ze zamyšlení procitla "Halo, Silvo slyšíš mě? Teče ti zmrzlina! Vnímáš co ti říkám haló!" "Jo jo promiň, nějak jsem se zamyslela." "No jo, ona se zamyslí a dělá mi tu ostudu." řekl a zasmál se. "Hele řekl bych, že ti ta procházka už stačila!" "Hm to máš asi pravdu" "Hele počkej!" "Co je?" nechápavě jsem se otočila. "Ti utřu ten flek tady." nevyčekal odpovědi, vrhl se na mě a začal mi kapesníkem čistit velkou čokoládovou skvrnu, kterou mi zmrzlina na výstřihu zanechala. "Co děláš? Nejsi nějaký drzí?" zle jsem se na něj koukla, ale ve skutečnosti mi to vůbec nevadilo. "Promiň, já se tě nechtěl nějak dotknou." "No už se stalo." vyštěkla jsem na něj, ale zamračená tvář mi dlouho nevydržela a začala jsem se hrozně smát, pak si i Angee uvědomil co řekl za blbost a na tváři se mu taky ukázal úsměv. "Nepůjdeme už? Ráda bych poznala i jiná místa než tohle." "Jo jasně, jen...někdy jindy ano. Dneska budu muset náš výlet ukončit, ale hrozně mě to mrzí.To víš práce volá." "Jo jistě, jen nevím, jestli najdu cestu zpátky? Snad mě cestou nesežere vlk." vylezlo ze mě, ale Angee tenhle vtip očividně nepochopil....jen koukl na hodinky, rozloučil se a odešel neznámo kam. Ještě asi hodinu jsem seděla na lavičce v parku pozorovala zamilované páry, slunce, a přemýšlela co vlastně Angee dělá za práci, protože o tomhle jsme nějak nemluvili...nebyl čas nebo vlastně na to ani nepřišla řeč. Poté co na kostele odbyly čtyři hodiny, zvedl se můj duch a odebral se k nevlastní domovině. Cestou se mi nějak popletli ulice a k domu jsem se dostala až kolem šesté hodiny.Když mě schody vynesly až do třetího patra, byla na mě znát už značná únava.Neměla jsem náladu něco s někým řešit ani nic podobného.Když mé smysli zjistily, že jsem v bytě úplně sama, začaly pomalu rezignovat na nějakou další komunikaci.Šla jsem k sobě do pokoje abych si vzala věci z kufru v tom se mi vrátila vzpomínka na dnešní ráno, kdy tady Angee byl se mnou a smál se tomu jak jsem spletla kód.Vzala jsem si tedy věci a odešla do koupelny, podívala se na sebe do zrcadla a uviděla ten flek....a dálší vzpomínka se mi vyplavovala na povrch.Angelo se na měznova usmíval a snažil se zbavit mě té skvrny od zmrzliny. Nechtělo se mi už na nic myslet, proto jsem odešla do pokoje abych se už dnes s nikým nemusela potkat, posadila se na postel, vytáhla z tašky tebe deníku a začala psát.Během chvíle se mi v očích objevily slzy. Ležela jsem na posteli a přehrávala znova a znova to co se dneska stalo a co jsem při tom cítila.Nevím, kdy se vrátí ostatní obyvatelé bytu, vlastně mi to je jedno, jediné na co teď myslím je spát.Teď zhasnu, zavřu oči a budu myslet na vás všechy, kteří mi tady chybíte a se kterými bych se chtěla zase vidět.
Dobrou noc..........
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sarka-ks sarka-ks | E-mail | Web | 2. března 2008 v 18:35 | Reagovat

ty kráso......to je fakt dobrý...........prosím pokráčko.........

2 Mirinka Mirinka | E-mail | 18. března 2008 v 17:36 | Reagovat

týýý jo. tak honem pokráčko

3 spisovatelka-matlalka spisovatelka-matlalka | 22. března 2008 v 15:24 | Reagovat

děkuju moc....budu se snažit napsat to co nejdřív....

4 Deny Deny | E-mail | 9. října 2008 v 15:54 | Reagovat

FAKT DOBRÝÝ ZAŽRALA SEM SE HNED DO TOHO PIŠ PIŠ :)

5 Kája Kája | Web | 23. prosince 2008 v 16:56 | Reagovat

Ahoj,jakt úžasně napsané pokračuj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama